Je ráno a já jako každý jiný všední den přicházím do zaměstnání. Začíná pracovní proces.
Přichází kolega.
„Ahoj, víš, že Honza nechodí do práce, protože má Kovida?“ Vychrlí na mě.
Zpanikařím.
Čtu totiž pozorně všechny informace na internetu a sleduji televizor.
NEJSEM OČKOVANÝ!
Né, že bych byl jeden z těch odmítačů. Prostě mě jen letos skolila nějaká choroba a moje paní doktorka mi to nedoporučila.
Sice podle televize neexistuje nemoc, která by očkování bránila, ale ona trvala na svém. Zkoušel jsem ji zlomit.
„Pan Babiš se již očkoval pětkrát, proč nemohu já, když si myslím, že jsem na tom lépe než on?“
Paní doktorka dlouze přemýšlela.
„To nepopírám pane Smíšek, ale vaše diagnóza je z oboru cévního a ne psychiatrického. Tedy tu je nějaký rozdíl je.“
Takže ne z mé viny prostě NEJSEM OČKOVANÝ.
Když si to má zarputilá lékařka zavinila, ať si to tedy vyžere.
Volám ji telefonem. Zvedá to sestra.
„Okamžitě mě přijďte zachránit, kvůli vašim zákazům umírám!“ Přesně popisuji danou situaci.
„Uklidněte se pane Smíšek, pomalu mi řekněte, co se přihodilo. Třeba to bude jen nějaká maličkost, kterou trochu více prožíváte…známe to.“ Ozve se ze sluchátka.
Potvora. Já jsem statisticky mrtví a ona tady ze mě dělá hypochondra. Zrovna včera jsem koukal na televizní zprávy a tam ukazovali graf, na kolik procent umřu, když neočkovaný potkám Kovid. Propojím-li křivku mého věku s přímkou neočkovaných, skonám na 230 procent.
Zklidním se, a i v tomto vážném stavu ji klidně vysvětluji, že kolega, s kterým sedím v kanceláři, leží doma s Kovidem. Samozřejmě on je očkovaný. Vysmátý si na leží na gauči a snídá chlebíčky se šampaňským.
„Neřvete na mě a řekněte mi, kdy jste se s ním viděl naposled?“ Vychrlí na mě hloupou otázku.
Přemýšlím. Nechodí do práce již nějaký čas…jak to tak počítám, bude to pět dní.
Sděluji jí to…
„A máte nějaké příznaky?“ Zkouší na mě další záludnou otázku.
Váhám. Čtu všechny články o této nemoci opravdu poctivě, a dokonce jsem si seznam příznaků udělal. Momentálně má 170 položek a pořád nejsem u konce. Stále se totiž z našich mediálních prostředků dozvídám nové a nové informace. Hlava mě bolívá pravidelně třikrát týdně, únavu a bolest pociťuji každý den. Nejvíce, když přijde má žena ze zaměstnání a plánuje nějakou činnost, kterou bych měl vykonávat.
„Ano mám.“ Souhlasím. „Bolí mě hlava, ruce, nohy…“
„Myslím nějaké nové příznaky, takové, které jste neměl před tím, než ten váš kolega onemocněl.“ Přeruší mě.
Dlouze přemýšlím a jediná správná odpověď je, že jsem měl Kovid již předtím. Možná již od svatby před třiceti lety.
To však doktorka uznat nechce.
„Pro mě jste bezpříznakový, tedy zdravý, musíte si zavolat na hygienu.“ Odbyde mě, i když je možné, že já jsem vlastně ten pacient nula, kterého na celém světě hledají.
Volám tedy na telefonní číslo, které mi nadiktovala.
Nic…obsazeno.
Volám o něco později. Zase obsazeno.
Volám asi pětkrát během dne…další nic.
–
Milý pane Lando. Viděl jsem v televizi, jak jste byl obviněn, že jste zahltil hygienické stanice. BLBOST. A zbytečná aktivita z vaší strany. Nejde rozbít něco, co už rozbité je. Jediné, z čeho by vás mohli obvinit, je hanobení mrtvoly. Střílet do něčeho, co už chcíplé je, je neetické!
–
Na hygienu již nevolám. Je úplně jedno jak nakažený jsem a co roznáším. Asi jsou všichni v nějaké hospodě a kontrolují ožralé očkované.
Volám zpátky mé doktorce:
„Dobrý den. Na to číslo, na které jsem se měl udat, se nejde dovolat. Možná již o mně vědí a bojí se, že můj hovor bude nehygienický.“
Chvíli je ve sluchátku ticho. Sluchátko určitě vzala zdravotní sestra, protože v něm slyším:
„Tak paní doktorko, Smíšek volá, že se nikam nedovolal, co tedy má dělat.“
A vzdálená odpověď, která asi nepatřila přímo mně…
„No tak si sám zjistil, jakej je to bordel. Ať si skočí do hospody a oznámí, že je neočkovanej, tam si ho určitě najdou…“
Tím si jen potvrzuji, že se hygienické stanice přestěhovaly k pípám. Jsem na svůj národ pyšný. Ano, jsme národ pivařů…a dokážeme si tuto tradici ochránit před celým světem. Český alkoholik, který se pro své zdraví předpisově naočkoval se nesmí nechat zlikvidovat neočkovaným vrahem.
Nakonec mi ale sděluje, že jsem zanesen do nějakého systému, ve kterém jsou ti momentálně nenaočkovatelní a mohu jít bezplatně na test.
Jdu tedy s ostatními spolupracovníky do našeho zdravotního střediska.
Když na mě dojde řada, zapisuje si mě nějaký chlápek u počítače. Opět musím ocenit náš dokonalý protikovidový systém. Mají to tam nahoře dobře vymyšlené. Chlapík píše rychlostí jedno písmenko za několik minut, takže než se dostane na samotný test, nemoc by se již určitě v mém organismu rozbujela.
„Nejsem ze zdravotních důvodů očkovaný, ale jsem zanešený v systému, měl bych tedy mít test hrazený.“ Oznamuji.
Zvedne oči od klávesnice a dlouze si mě prohlíží.
„Mně je jedno co jste. Já to pošlu do vašeho podniku a tam si sami rozhodnou, zda vám to strhnou z výplaty.“ Odsekne.
„A oni do systému vidí?“ Zajímá mě.
„Pochybuju…dneska nikdo nikam nevidí.“ Zamumlá.
Kašlu na test a jdu zpátky do kanceláře. Tam se přes internet objednávám na test do nemocnice. Do konce pracovní doby chybí ještě pět hodin…jestli tady umřu, bude to pracovní úraz a já na tom alespoň vydělám.
Po práci jdu na testování. V nemocnici odsouhlasí, že v systému jsem. Jestli jsem zdravý se dozvídám po dalších třiceti hodinách. To bude patrně ještě doba, po kterou nikoho nemůžete nakazit…po třiceti jedné hodině bych už byl nebezpečný.
–
Jsem po kontrole u lékaře a objednávám se na očkování. Konečně nebudu vyvrhel společnosti a budu moci chlastat, jako moji uvědomělí spoluobčané. Nejdříve ale, na doporučení lékaře, jdu na kontrolu protilátek v těle. Stojí to necelých pět set korun, to za budoucí šťastný život stojí…
Trochu mě vystraší chlápek v čekárně. První očkování měl v pohodě, druhé ho prý málem zabilo. Prý má podle výsledků hodnotu protilátek, jako by jeho tělo bojovalo se všemi mutacemi Kovidu světa. A přišla mu SMS, že již může jít na třetí, posilující dávku. To ho vyděsilo tak, že se opět přišel nechat proměřit. Prý se bojí, že se do něj už další protilátky nevejdou a mohl by pod jejich množstvím vybuchnout.
Je to jasné. Dochází mi, že mluvím s antivaxarem. To je jeden z těch odmítačů, co o nich mluví v televizi.
„Lháři!“ Roztrpčeně vykřiknu. „Čím více protilátek máš, tím lépe…to se přeci ví. Je to odborně potvrzené. Prč myslíš, že se již plánuje čtvrté očkování? Nevážíš si toho, že náš stát vyšel z koronavirové nákazy nejlépe na celém světě a že jsme ekonomicky tak silní, že jednou budeme naše šťastné občany očkovat každý měsíc“.
Ještě štěstí, že již musím jít do ordinace, jinak bych na toho vyvrhele musel zavolat policii.
V kanceláři, po třech hodinách, volám na výsledky a dozvídám se, že protilátky nemám. Jsem šťastný…mohu se jít očkovat!
–
Přicházím do čekárny, která je plná nás – vyvolených k přežití. Podle toho, co bylo na stránkách nemocnice, jsem měl být objednaný na přesný čas. Někde je něco špatně, protože slečna u stolu, kde si zapisují iniciály, mě posílá do fronty mezi spoustu dalších lidí. Nikdo neví, jestli je na řadě nebo není. Někteří přišli dříve než já, ale vypisovali si zde formulář, který já si již vyplněný přinesl s sebou.
„Já tu mám malé dítě, musím jít, aby tu nekřičelo.“ Křičí nějaká ženská.
Než stačí kdokoliv cokoliv udělat, vbíhá za zástěnu.
„Ježiš nazdar Maruš, tebe jsem dlouho neviděla.“ Slyšíme zpoza zástěny.
Po patnácti minutách začíná být dav, a já s ním nervózní. Myslel jsem si, že je prioritou naočkovat celý národ a né vyřešit co je nejdůležitější přísada do guláše. A nemyslel jsem si to sám. Dav začíná hlučet.
„Ticho!“ Vyletí jiná ženská zpoza zástěny. „Paní doktorka neslyší vlastního slova!“
Ztichneme, vědomi si toho, že můžeme být z očkování vyloučeni. Díky naší zodpovědnosti trvá dořešení gastronomických přísad jen pět minut a na řadu může jít další. Za zástěnou je jen pár minut a vychází ven. Asi neumí vařit.
Ve zmatku, kdo je další na řadě, zabíhám za zástěnu a odevzdávám vyplněný dotazník.
„Jaké prášky máte na to ředění krve?“ Ptá se mě paní.
„Nevím.“ Odpovídám po pravdě. „Mají nějaký latinský název…“
„Ježiši, vy nevíte, co berete?“
Vyděsím se. Teď mě díky mé neznalosti latiny vyhodí.
„Vím“ snažím se zachránit situaci, „takové malilinkaté hnědé bobulky každé ráno. A očkování mi odsouhlasila moje paní doktorka i má lékařka v cévní ordinaci.“ Snažím se trumfovat. Názory dvou doktorek by mohly přeprat názor jedné.
Vychází to. JSEM OČKOVANÝ!
Radostně beru telefon a volám to své ženě. Nesdílí mé nadšení…je již očkovaná a neváží si toho. Volám to tedy svému bratrovi. Ten očkovaný není, ten bude spravedlivě závidět!
„Ty debile“, ozve se do telefonu, „víš, že do tebe právě vpíchli čip a můžeš být kdekoliv a kdykoliv sledovaný!“
Polije mě studený pot. Co když to půjde sledovat těmi chytrými telefony a dokáže to i má žena. To jako, že když budu ležet doma na gauči a do telefonu jí říkat, že právě venčím psy na dlouhé zdravotní procházce, ona to pozná?
„A co s tím mám teď dělat?“ Ptám se roztřeseným hlasem bratra.
„Pošlu ti odkaz na internetovou stránku.“ Odsekne a zavěsí telefon.
Hajzl…je neočkovaný a navíc rozvedený…to se mu to machruje.
Doma ležím u počítače a bohužel musím dát bratrovi za pravdu. Na internetu je bezpočet příkladů, jak je očkování nebezpečné a jak mě geneticky změní tak, že se ani v zrcadle nepoznám. A co je nejhorší…budu NEPLODNÝ!!!
Do hajzlu…je mi teprve padesát osm, nejlepší léta mám před sebou…šmejdi jedni doktorský…!
Odlepuji si náplast a na vpich dávám nejsilnější magnet, co mám v dílně. Dokáže vytáhnout i velký šroub zapadlý v motoru, to by bylo, aby nevycucnul čip z mé ruky. To že nás čipují je jasné…proč by jinak došli čipy v automobilovém průmyslu…cpou je do lidí! Ruku si obváži, aby mi magnet do rána nevypadl.
Doktorka, co mě očipovala říkala, že dnes a zítra mám mít klidový režim. Mrcha.
Tůdle.
Aby se mi čip mohl v klidu usadit někde v těle. Z půdy snáším staré činky a hodinu s nimi posiluji. Poté ještě dělám padesát dřepů. Krev se mi zdravě rozproudí a až ten elektronický hajzlík poplave okolo magnetu, bude uloven.
Když skončím s cvičením, naložím se do horké vany. Aby ve mně krev nechladla a čip nebrzdila.
Ležím ve vaně a v jednom musím dát té ženské, co to do mě píchla, za pravdu. Říkala, že se budu možná cítit trochu unavený. Kdyby prý to bylo moc, mám zavolat své lékařce.
Nezavolám. Totálně mi odumřely všechny svaly a ve vaně jsem se neutopil jen díky tomu, že se mi povedlo zuby vytáhnout špunt. Asi po hodině, když jsem se trochu zotavil spánkem, se mi povede přeplazit okraj vany a přepadnout na kobereček v koupelně. Končím přicuclý ve dveřích. Futro je z oceli a magnet pod obvazem je silnější než já. Nepřeperu ho.
Takto mě nachází má žena.
„Co blbneš?“ Spustí hrubě, jen mě uvidí.
Nejsem tak hloupý, abych ji řekl, že se chci zbavit elektronického sledovače ve mně. Třeba to je nějaký komplot všech ženských…ministryně financí je také ženská a z kasy prý ji zmizelo spousty peněz. Za co to asi mohla utratit…co když to je za čipy pro manžely!
„Očkování.“ Zasípám. „Pomoz mi do postele.
To trochu ženu vyděsí. Odtrhává mě od futra a odvádí do ložnice.
„Mám zavolat záchranku?“
Nehodlám riskovat, že kdokoliv magnet najde.
„To je v pohodě, do rána budu jako rybička…“
Ráno je mi opravdu lépe. Jen když sundám obvaz, mám pod ním velikou modřinu. Jó…půlkilový magnet vykonal svoji práci a čip je určitě venku. Modřina je ve tvaru toho magnetu…to je jasný důkaz.
Beru telefon a radostně volám bratrovi. Sděluji mu, že čip je venku a klidně půjdu i na to druhé očkování. Jsem na něj dokonale připravený. V matraci jsem vyřízl otvor, do kterého se vejde desetikilový magnet z menšího jeřábu. A mám stažený návod, na zdravou očistnou lázeň z ředidla a přídavků aloe vera.