„V sobotu jedu za kamarádkami slavit narozeniny a budu tam spát.“ Oznámí mi jeden večer má žena.

Ležím u televize a tuto zprávu zařazuji mezi ty kladné. Jestliže odjede a bude navařeno, není důvod ji doma zdržovat. Nakonec to může být dokonce vynikající zpráva. Jeden večer bez ženy a psů bude určitě zábavný. Dozajista dokážu naplánovat nějaký zábavnější program, než venčení a zdravotní procházku s Matyldou.

„Doufám, že Matylda nebude spát někde na zemi, víš, jak je citlivá na změnu prostředí.“ Upozorňuji Moniku.

„Jedu na oslavu do kempu na Slapy, Matyldu a Meybinu s sebou neberu. Když jsou tak citlivé na změnu prostředí.“ Pronese znepokojující odpověď.

„Doufám, že si je Dominice odvezeš na hlídání sama. Nestojím o to, poslouchat ty její kecy, jak kvůli nám nikam nemůže.“ Upozorňuji Moniku.

Minule, když jsem jí vezl Meybinu, jsem si vyslechl, že kvůli tomu, jak jsme nezodpovědní a zneužíváme ji, se ani nevdá. Když prosedí všechny večery s našimi psy. Jako by sama neměla doma přepsíno.

„Neboj se“, uklidňuje mě žena, „Dominika mít kecy nebude, jede na nějaký rockový festival a svoje psy přiveze k nám.“

Tak už neležím u televize kvůli odpočinku, ale ležím, protože mám právě infarkt.

„To jako že tu budu sám s celou zoologickou?“ Hystericky vyjeknu.

„Nemusíš mít obavy, vše jsem ti sepsala.“ Zkouší mě úplně nesmyslně uklidnit moje žena a dává mi do ruky popsaný papír. Čtu:

1. – 18.00 – dát Matyldě prášky – malá krabička – 2,5 prášku –
schovat do sýra
(dát pozor, aby je nevyplivla nebo aby je nesežrala Meyby)
2. – 18.10 – dojet pro Charlotu a Jacka
(zavřít je na parcele – nenechávat na dvoře)
3. – 18.30 – procházka s Matyldou – zkontrolovat venčení.
4. – 19.00 – dát Matyldě „trávu“ – schovat do salámu
(dát pozor, aby je nevyplivla nebo aby je nesežrala Meyby)
5. – 19.05 – projít parcelu a sebrat trus
6. – 19.40 – nakrmit Matyldu a Meyby
(Meyby na chodbě, Matyldu v obýváku – nepouštět k sobě)
7. – 20.00 – Dát Matyldě prášky – velké – 1 kus – schovat do sýra
(dát pozor, aby je nevyplivla nebo aby je nesežrala Meyby,
Charlota nebo Jack)
8. – 20.10 – Matyldu zavřít do ložnice
9. – 20.15 – Odvézt Charlotu a Jacka
10. – 20.30 – Nakrmit u Dominiky Charlotu a Jacka
(Jacka na chodbě, Charlotu v obýváku – nepouštět k sobě)
11. – 21.30 – Vyvenčit Matyldu a Meyby
12. – 22.00 – Zkontrolovat, jestli přišla kočka, zavřít okno
(když nebude doma, nechat okno pootevřené)

Hysterie se mění v zoufalství.

„Uvědomuješ si, že i pán bůh měl tolik rozumu, že lidem napsal jen deset přikázání, a na jejich splnění mají celý život. Ty jsi mi tu napsala dvanáct a mám na to jen čtyři hodiny!“
Monika dělá, jako že jsem právě nic neřekl a dále si balí nějaké nesmysly do tašky.

„Slyšela si, co jsem říkal!“ Zakřičím.

„Jasně, slyšela“, říká s ledovým klidem, „co dělá pán bůh je mi šumák, kdybych kontrolovala splnění úkolů já, všechno by na světě klapalo jinak. Drž se časového harmonogramu a přinejhorším volej. Nemusíš jako lid chodit do kostela, máš mobil a ten funguje spolehlivě.“

Za chvíli slyším jen zvuk odjíždějícího auta a zůstávám sám v tomto hororovém snu. Je 17.00 a podle rozpisu mám hodinu času. Odněkud přibíhá Matylda a skáče mi na břicho. Je docela těžká a málem mě prošlápne. Kňourá a zkouší mi olíznou obličej. Vezmu ji, položím na zem a sedám si. Spouštím počítač. Využiji volnou hodinku na zjištění, co je nového ve světě motocyklů. Na chodbě od dveří se začnou ozývat strašlivé zvuky. Jdu se podívat co se děje. Matylda skáče na dveře a příšerně vyje. Volám na ni, ale dělá že mě neslyší. Vezmu si rozpis od Moniky a scházím po schodech až k ní.
„Podívej, krávo, je 17.15 a procházku a venčení máš v 18.30, tak mě nes… a koukej padat zpátky!“ Říkám a dávám jí rozpis před čumák, aby viděla, že jí nelžu. Chová se jak kretén a rozpis mi packou roztrhne. To mě vyděsí. Jestli tu zůstanu bez dvanácti přikázání, určitě něco zkazím a až se Monika vrátí, stihne mě pekelný trest. Jdu po schodech zpátky papír přežehlit a uschovat. Matylda se uklidnila a přestala vyvádět. Asi bych ji měl pochválit…otáčím se a vidím, jak ta kráva sedí přede dveřmi a močí.

„Ty debile, a co budeš dělat v 18.30!“ Zařvu a běžím zpátky. Vyhazuji ji na dvůr a znehodnocený koberec za ní. Venku je Meybina a běží ke koberci. Očuchá ho a s hrůzou sleduji, jak se nad něj našteluje a opět ho pomočí. Jdu do dílny, beru si rukavice a kleštěmi koberec přenáším do vany s dešťovou vodou na zahradě. Jako prvotní odmoření by to mohlo stačit, večer, až bude čas, vezmu lakýrnickou pistoli a koberec prostříkám acetonem.

Je 18.00. a díky mé skvělé paměti vím, že dle rozpisu bych měl plnit nějaký úkol. Běžím nahoru do obýváku, abych zjistil jaký. Úkol zní jasně– dát Matyldě prášky – malá krabička – 2,5 prášku –schovat do sýra.

Krabička s prášky stojí v kuchyni na lince. Jsou opravdu malé. Z krabičky vyndám dva a půl pilulky a jdu do lednice pro sýr. Tady nastává problém. V přihrádce se sýry je osm druhů sýra. V úkolu není napsáno, který sýr konkrétně Matyldě chutná a který má tedy dostat. Nepropadám panice. Jdu na to logicky. Od každého sýra ukrojím vzorek a tyto pěkně do řádky vyskládám na prkýnko. Celý vzorkovník přináším k Matyldě, ať si sama zvolí, který sýr má nejraději. Je vidět, jak se těší. Určitě již z dálky poznala svůj druh sýra, který každý den dostává. Problém je vyřešen. Dávám před ní prkénko. Přiskočí k němu, během jediné sekundy sežere všechny vzorky, a ještě ukousne kus prkénka.

Kráva.

Zachraňuji prkénko a vracím se do kuchyně. U psa, který je takhle rozežraný nemá cenu aplikovat nějaké vědecké postupy. Prostě dostane sýr, v kterém nejlépe drží ty pilulky. Když se mi je povede do jednoho z nich našťouchat, přináším ho Matyldě. Kupodivu o sýr nemá zájem.

Přemýšlím.

Je to jasné. Prostě jenom jeden druh sýra jí nechutná. Je to asi jako u lidí, kdyby jedli knedlíky s kachnou a zelím a neměli u toho kachnu a zelí. Beru opět prkénko a vyskládám na něj ostatní druhy sýra. Přináším to Matyldě a je vidět, jak se těší. Jsem na sebe pyšný. Klidně bych se mohl živit jako zvířecí psycholog. Stačí pár minut a porozumím zvířecímu chování lépe než nějaký zbytečně přestudovaný veterinář. Matylda přiskočí k prkénku a během sekundy ho opět vyluxuje. A samozřejmě ho kus ukousne. Když ho chci ale odnést do kuchyně, zjišťuji, že na něm zůstal ten vzorek, ve kterém jsou pilulky. Nechápu to. Beru prkénko a strkám ho Matyldě před čumák. Olíže ho, a dokonce by z něj s radostí opět kousek odkousla, ale sýru s pilulkami se vyhýbá.

Kráva.

Naštvaně vezmu sýr, otevřu jí tlamu a zkouším jí ho nacpat dovnitř.

Pro ostatní, po osobní zkušenosti:

Nikdy, ani sebemenšímu čoklíkovi nestrkejte do huby prsty z boční strany čumáku, kde má stoličky. Tam ti hajzlíci mají největší stisk a váš prst při skousnutí skoro nepoznají.

Když se vám již přihodí, že v těchto místech prst máte, nepoužívejte druhou ruku k záchraně té první. Pokud v té druhé tedy nedržíte kladivo. Je totiž až neuvěřitelné, že pes dokáže o hodně rychleji otevřít a opět zavřít tlamu, než vy dokážete prst odtud vyrvat. Ale zase na druhou stranu, máte-li obě ruce skřípnuté v psí tlamě a ten pes není moc velký, není zas až takový problém psa z nich sklepat dolu. Máte na to dost síly a prožíváte dost bolesti která vám zvýší adrenalin v krvi.

Ve své podstatě jsem ale úkol splnil. Matylda snědla sýr s pilulkami, možná i díky tomu, že v chuti mé krve pilulky nepoznala.
18.10 – dojet pro Charlotu a Jacka.

Situace se zhoršuje. Není 18.10, ale 18.25. Zápas s Matyldou a ošetřování děravých prstů na obou rukách mi zabralo více než deset minut času. Navíc z obvázanýma rukama se mi neřídí moc dobře.

Když přivezu Jacka a Charlotu je 19.00. Zavírám je dle instrukcí na parcele, kam mi v nestřeženou chvíli probíhá i Meybina. Nemám čas třídit psy, Matylda měla být již po procházce a nyní spokojeně trávit salám s marihuanou (i když je to nevědecké, tato léčba ji zachránila při onemocnění rakovinou).

Sice je v lednici více druhů salámu ale stejnou chybu jako se sýry neudělám. Žádné vzorky. Stejně nakonec zjistím, že té potvoře chutná nejvíce moje krev. Marihuanu zabalím do salámu a jdu k Matyldě. Ta samozřejmě o salám nejeví nejmenší zájem. Možná, kdyby byly drogy zamaskované třeba v lidském prstu, tak by jí chutnaly. Dostanu skvělý nápad. Dojdu si pro prkénko. Když ho dám Matyldě před čumák, s radostí se do něj zakousne. Trochu s ním zapáčím a mezerou ji prošťouchnu salám s marihuanou do huby. A ihned jí stisknu čumák, aby se nemohla odkousnout od prkýnka. Nezbývá jí nic jiného než salám spolknout.

Jsem v časovém skluzu, a tak procházku s Matyldou urychluji. Bohužel má naučenou trasu a nechce se nechat od ní odklonit. Přetahujeme se na vodítku, a i když je o hodně menší, vyhrává. S prokousnutými prsty na obou rukách nejsem v plné síle. Dojdu k ní a vědom si její chuti na mé prsty, se jí snažím otočit do jiného směru nohou. Prsty mám v botě a bát se o ně nemusím.

Au. Vůbec jí nezajímala moje bota a kousla mě do lýtka.

Kráva.

Vztek je nejlepší motivátor. Adrenalin je na tak vysoké úrovni, že bych na vodítku domů dotáhl klidně i aligátora. Vyhrávám a dorvu Matyldu až na dvorek. Sice se nevyvenčila, ale alespoň nemusím nic kontrolovat. Stále se mi zhoršuje můj časový skluz. Podle harmonogramu by měla Matylda s Meybinou jíst. Matyldu nechávám na dvoře. Hlady neumře, oproti jiným dnům měla k svačině moji krev a kousek nohavice s lýtkem.

Jdu na parcelu zkontrolovat, jestli je zbytek zoologické vyvenčený. Ani nemusím po parcele moc pátrat. To že se tu poctivě venčilo cítím již z dálky. Chodím tedy se sáčkem na trus a hledám epicentrum smradu. Je to záhada. Jako by se to šířilo pokaždé z jiného místa. Teoreticky by mohla být znečištěná celá parcela, prakticky však nikde nic nevidím. Vzdávám to. Časový skluz narůstá, nemohu se zabývat hov… Když zavolám Meybinu, Jacka a Charlotu, vše se vyjasňuje. Nacházím epicentrum. Bohužel na Meybině. Jack měl jako vždy, když má radost průjem a Meybina se v tom vyválela.

Kráva.

Naženu ji do dílny, kde je speciální sprchový kout na mytí psů. Teď se hodí. I když na tuhle hrůzu bych potřeboval spíše regulérní auto myčku. Na časový harmonogram už kašlu. O tomhle v něm nebylo ani písmeno a zabere mi to skoro půl hodiny. Když skončím dávám Matyldě a Meybině žrádlo, Jacka s Charlotou zavírám na dvoře. Sice vím, že by tam podle harmonogramu být neměli, ale nebudu riskovat, že se mi na parcele zas…u a budu je muset omývat.

V běhu vrážím Matyldě do tlamy prkýnko, mezerou mezi zuby nacpu prášek se sýrem a když jsem si jistý, že prášek spolkla, nechávám jí prkýnko za odměnu.

Meybině nasypu žrádlo a nakládám Jacka a Charlotu do auta. V bytě nastává problém. Nikde nevidím připravené misky se žrádlem. Zkouším se dovolat Dominice. Kupodivu se mi to daří. Většinou telefony od rodičů ignoruje, ovšem nyní má určitě obavy o své čoklíky.

„Kde máš žrádlo pro psy?“ Zjišťuji.

„Na lince, větší je Jacka, menší Charloty.“ Oznamuje.

Jdu k lince a na ní sice misky stojí, bohužel v nich nic není.

„Jsou prázdné.“ Informuji.

„A kde byl Jack, když sis je vyzvedával?“ Místo vysvětlení pokládá otázku.

Přemýšlím a už vím.

„V obýváku.“ Sděluji.

„Ten hajzl si otevřel a všechno sežral. A na stole jsem měla mastný brambůrky a zbytek chlebíčků…ten se pos…!“ Slyším do telefonu.

No, alespoň vím, co jsem to s podrážděným žaludkem likvidoval z chlupů Meybiny.

„Už se pos… Ale buď v klidu. Né u tebe, ale na parcele.“ Uklidňuji ji.

„Dej žrát Charlotě a Jackovi už nic nedávej! Žrádlo je ve špajzu.“ Dostávám nové instrukce.

Smutného Jacka zaženu a dávám Charlotě granule. Zamykám ji i s žrádlem v obývacím pokoji a Jacka nechávám na chodbě. Snaží se skákat na dveře od obýváku, kde tuší žrádlo. Seřvu ho a pokaždé když chce vyskočit, od dveří odtáhnu. Má radost, že si s ním hraju štěká, a dělá děsný binec. V paneláku se to snad ještě zesiluje, takže rezonuje celé sídliště. Vzdávám to. Jestli chce proskočit dveře, je to jeho věc, ať si to potom vysvětluje sám Dominice.

Ohnu se abych se obul a ten pošuk mi skočí na záda. Váží snad tunu a když ho setřepu a opět seřvu má zase radost. Běhá dokola po chodbě a štěká. Zamykám dveře od bytu a je mi jedno, co se za nimi bude dít.

Když si sedám do auta, zjišťuji, že mám porouchanou další část těla. Záda. Ten štěkací debil má drápy, jak kdyby byl zkřížený s orlem. Když se otočím, objevuji, že tričko má vzadu podobu vertikálních žaluzií. Proužek vedle proužku. A sem tam se už začíná objevovat krvavý flíček.

Domů se mi nechce. Potřebuji trochu času abych načerpal síly a doplnil krev po Matyldině a Jackově zásahu. Zastavuji se u kamarádů, Hanky a Pavla. S Pavlem si dávám nealkoholické pivo a Hanka mi mezi tím vydesinfikuje záda. Když poprosím, jestli by mi – když už je v tom – neošetřila i ruce a nohu, trochu zaváhá. Nemůže pochopit, že když se dává psovi pilulka, budete mít díravé obě ruce a nohu. Ani se to ale vysvětlit nesnažím. Sice má také psa, ale je to jen takový ten model opravdového zvířete. Jako když nemáte normální auto, ale jen takový ten jeho modýlek. Její pes je hodně miniaturní a kdyby na něj třeba spadlo to prkýnko co používám na Matyldu, totálně ho rozplácne.

„To, s tímhle prckem nejde vysvětlit.“ Říkám a ukazuji prstem na tu její skoroveverku.

„Au. Ta myš mě kousla!“ Překvapeně vykřiknu.

„Tak proč jí strkáš prst do tlamy?“ Vyštěkne Hanka.

„Nevěděl jsem, že má zubatou tlamu, já myslel, že zobe zrní! Vždyť ani nevypadá jako pes.“ Bráním se.

Hanka se urazí a ruku, která byl můj do teď poslední skoro zdravý úd mi neošetří. Sice v ní nemám tak velký otvor jako od Matyldy, ale zato jich je víc. Jak kdyby ta myš měla hubu plnou jehliček.

Zvoní telefon. Monika.

„Tak co, jak to zvládáš?“

Debilní otázka. Přece se jí nebudu chlubit, že jsem od těch potvor děravý jak myslivci na honu.

„Jo, celkem v pohodě, jenom Jack sežral všechno psí i lidský žrádlo u Dominiky ještě před tím, než jsem ho vyzvednul.“ Mazaně odvracím pozornost od našich psů k psům naší dcery.

„A nenechal si ho doufám potom lítat s Meybinou? Víš, že když se pes přežere, musí mít klid, aby se mu neobrátil žaludek.“ Pokládá záludnou otázku.

Mlčím. Jasně že lítal po parcele, zjistil jsem vyžraný byt až večer, když jsem ho přivezl. Ale i když to je logické vysvětlení, nějak se mi ho nechce do telefonu přednášet. Bohužel mlčím moc dlouho.

„Takže s ní lítal!“ Ozve se asi o tři oktávy výše z telefonu. „Tak tam koukej zajet a zkontrolovat ho. A rovnou ho i vyvenči, když si ho nechal tak přežrat!“

Sice se mi nechce, ale raději jedu zpět do bytu dcery. Jack i Charlota jsou v pořádku. Bloudím s nimi po parku a rozhodně nemají náladu na venčení. Jack má náladu skákat jak klokan a nenechá si vysvětlit, že to má zakázaný. Akorát zblbne Charlotu a ta začíná poskakovat také. Snažím se jim vysvětlit, že to mají zakázané, ale dělají že mě neslyší. Připínám je na vodítka a vodítka svazuji co nejvíce k sobě. Tak a mají po poskakování…

Když se skoro po tmě vracíme z parku ke vchodu paneláku, splaší se a rozběhnou. Přesně do mezery mezi zaparkovanými auty. Samozřejmě do té nejmenší, co se dala najít. Určitě se hajzlové domluvili…neměl jsem je svazovat tak blízko k sobě. Mohli si šeptat a vymyslet tuhle lest. Oba skulinou bez problémů probíhají, já nemám šanci. Než mě napadne pustit se vodítek, jsem zaklíněný mezi auty. Alarm jednoho z nich dělá bordel přes celé sídliště. Jack a Charlota sedí poslušně u vchodu a dělají, jako by se jich to ani netýkalo. Začínají se rozsvěcet okna. Povede se mi nacpat k zemi, tam kde nejsou zpětná zrcátka a pomalu se vleže vysoukat. Na jednom z nárazníků mi zůstal kousek nohavice. Odstraňuji důkaz a doplazím se ke vchodu. Jack má hroznou radost, že si s ním někdo hraje a skočí mi opět na záda. Tentokrát jsem převezl já jeho. Tričko i záda jsou již na cucky, a tak skáče zbytečně, není co poškodit.

Když je oba zamknu v bytě, ještě chvíli čekám na chodbě. Venku se totiž utvořil hlouček lidí. Otevřeným oknem slyším, jak diskutují o tom, zda budou volat policii. Když totiž přišel k houkajícímu autu, jeho majitel, našel u vchodu krvavou stopu. To asi od toho, jak jsem shazoval Jacka a obtiskl záda na chodník. Když ale majitelé vozů zjistí, že mají auta v pořádku, rozcházejí se zpět do svých bytů. Prý dávají v televizi nějakou novou kriminálku a tak hledání mrtvoly nechají na druhý den.

Když přijedu domů, kontroluji seznam úkolů.

21.30 – Vyvenčit Matyldu a Meyby.

Tak tady už se docela se seznamem rozcházím. Není 21.30, ale 23.10.

V principu jsou to ale vlastně stejná čísla, jen trochu jinak poskládaná. Takže vlastně vše jde podle plánu.

Když otevřu dveře na chodbu, již vím, že je něco špatně. Vyvalí se na mě smrad, jako kdyby nám uprostřed chodby vybuchl septik. Z dílny beru hadr, trochu ho pokapu acetonem a dávám si ho před obličej. Abych měl ochranu plic při zjišťování katastrofy.

Zjištění je jednoduché. Matylda. Pos..la koberec nahoře na chodbě.

Kráva.

Ale trochu za to mohu i já. Neměl jsem jí před čumák strkat ten časový rozvrh od Moniky. Určitě si přečetla, kdy má být venčená. Vyhazuji ji na parcelu i s Meybinou. Ať si dělají, co chtějí, na mě stejně kašlou, tak proč bych je kontroloval.

Koberec lehce sroluji i se vším co je na něm a nesu ho na pole za plot. Tam co můžu vyklepu. Poté ho vrazím do vany s dešťovou vodou, k tomu prvnímu. Je už tma, a to nemá cenu dělat nějakou detailní očistu. Volám na psy a přichází jen Meybina. Matylda je někde uražená. Jdu ji hledat.

Nacházím ji až na konci parcely. Stojí tam a žere trávu. Ani se moc nedivím.

Kráva.

Když se mi ji povede konečně dostrkat do skoro vyvětrané chodby, zjišťuji, že zmizela Meybina. Vracím se na parcelu a nacházím ji hned na začátku. Ve vaně s dešťovou vodou a toxickými koberci.

Totální kráva.

Vyrvu ji ven a jdu ji znovu do dílny osprchovat. Snažím se ji i vysušit, ale tolik chlupů opravdu vysušit nejde. Možná kdybych měl plamenomet… Nacpu ji do chodby k Matyldě a jdu spát.

„Ježiši, co se tu stalo!“ Budí mě ráno výkřik.
Vycházím z ložnice a u vchodu vidím – nebo spíše slyším – Moniku.

„Proč je tu takový smrad?“
„A proč jsou tak zahnojený stěny?“
„A proč má Meybina tak slepený chlupy?“
„A kde jsou koberce?“
„A proč jsi celej od krve?“

„Mě se neptej“, pokrčím rameny, „vždyť já vlastně nemám žádného psa.“

Pomalu se otočím a jdu si psát vlastní seznam. Jak se co nejrychleji zasebevraždit.