Jelikož jsem se rozhodl stát se světoznámým spisovatelem, došlo i na krok, kterého jsem se v skrytu duše dávno obával.
Fejzbuk.
Jelikož jsem se rozhodl proslavit svoji vlast, a ne nějaké cizácké krajiny, píši i tento název v naší krásné rodné mluvě. Za prvé je to dáno mým vlastenectvím, za druhé nevím, jak se to po cizácku píše.
Samozřejmě jsem to nějaký čas zkoušel i bez této ohavnosti.
Napsal jsem knihu a tu mi v nakladatelství vydali. Sice mi bylo nakladateli slibováno, že do roka ze mě bude multimilionář a dívky se o mě budou prát, ovšem někde se stala chyba. Buď pánové z nakladatelství neměli pravdu – čemuž nevěřím – protože jejich sliby určitě vznikly na základě bohatých zkušeností a porovnáním mého díla s jinými světovými velikány, nebo ty miliony a překrásné modelky skrývají ve svém nakladatelství.
I když nerad, jejich pohnutky chápu. Kdo by chtěl přenechávat nejhezčí dívky světa někomu druhému…o milionech nemluvě.
Napsal jsem další knihy a přemýšlel, co dál.
Jedna z variant byla, pořídit si stánek a s mým skvělými díly objíždět světová velkoměsta. Bohužel bez slíbených milionů jsem neměl na ten stánek…a ani na benzín.
„Chceš-li být viděn, musíš být na internetu.“ Oznámí mi má dcera, když uslyší mé potíže.
Sice je to nezvyklé, ale musím připustit, že má patrně pravdu. Odvádím skvělou práci a takřka nikdo o ní neví. A přitom když otevřu internet, uvidím spousty lemplů, co nejenže neodvádí svoji práci, ale kolikrát i vyloženě škodí. Všude řádí smrtelné choroby, lidé si ucpávají dýchací otvory všemožnými hadříky a očkují se potají doma alkoholickými nápoji, aby přežili, a na internetu si sedí naši vůdci v klimatizované místnosti s moderními respirátory. Někteří naočkovaní veřejně, jako vzorový příklad všemi druhy vakcín co do Evropy dorazily, aby dokázali jejich neškodnost, jiní potají, protože prý až bude nejhůř, půjdou pomoci do zdravotnictví. Třeba podržet dveře od nemocnice.
Je to jasné. Na internetu chybím já.
Má dcera je chytrá a šikovná po mně, a vytvoří mi stránku, na které budou prezentována všechna má díla. Určitě bych to zvládl i sám, ale člověk mé velikosti se nebude zaobírat něčím, co se skládá ze samých jedniček a nul. Alespoň tak se prý věci v počítačích dělají. S nulami přicházím do styku v běžném životě, nepotřebuji s nimi tedy zaplňovat i svůj virtuální prostor.
Když mi dcera oznámí, že jsem součástí internetu, zajásám.
Otevřu počítač a po zapnutí naskočí ten samý obrázek jako vždy. Jsem trochu zklamaný, že tam již nejsem vidět. Když se nevidím já, znamená to určitě, že mě po zapnutí neuvidí ani jiní lidé na světě.
I když s těžkým srdcem, zkousnu, že přede mnou je na prvním místě pan Windows. Ale v duchu vím, že to není na věky a jednou ho potupně odsunu za svá záda.
Přejdu do svého oblíbeného vyhledávače a s hrůzou se dočítám ty samé nesmysly jako obvykle. Lidé u nás neumírají na COVID ale jen s COVIDEM, což je něco úplně jiného a ostatní státy které tomu nerozumí nás nespravedlivě diskriminují.
Já tomu naštěstí rozumím. Matoucí je totiž ten cizí název – COVID. Když si to totiž převedu do naší mluvy a slovo COVD nahradím slůvkem BLBOST, je vyjasněno.
Když umřu na BLBOST – umírám svým zaviněním, tedy na něco, co jsem si sám způsobil.
Když umřu s BLBOSTÍ – umírám obklopen tím, co způsobili jiní a já jsem jen jeden z mnoha.
COVID mě nezajímá. Zajímá mě, kde jsem já.
„Proč se nevidím?!“ Uhodím na dceru.
„Nenapsal si správnou adresu.“ Odpovídá.
Nerozumím a trvá déle, než porozumím. Na první stránce nikdy nebudu. Teoreticky bych musel vykonat něco buď tak kladného a viditelného, aby to viděla všechna média – což se ještě v naší zemi nestalo, nebo něco tak blbého – což se děje furt a není lehké se v té konkurenci prosadit.
„Prostě musíš tu svoji adresu stránky dostat mezi lidi.“ Radí dcera.
„Třeba jí dávat na lístečku do schránek?“ Napadá mě geniální myšlenka.
Dcera asi není tak chytrá, jak jsem si myslel. Neumí ocenit výborný nápad a kouká na mě tak nějak lítostivě.
„Musíš být třeba na Fejzbuku.“ Radí.
Vyděsím se.
Již jsem o této šílenosti četl. Jsou to stránky, na kterých se sdružují děti a puberťáci za účelem vyhledání nějakého pedofila. Tráví na tom celé dny, dokud se nějaký úchylák nechytne. Poté to nahlásí rodičům, ti policii, ta úchyla vyhledá a zastřelí.
„Nepíši pro děti sprosťárny!“ Ohradím se.
„Píši hodnotnou prózu pro inteligentní lidi.“
„Fejzbuk není porno, to si to nějak motáš…“
Hrůza. Jsem zděšený. Dceři není ještě ani třicet a už ví co je to porno. Ale to je výchovou mé ženy. Ode mě si nechat vyprávět o motorech nebo o nářadí v dílně nenechá. Ale od mé ženy o nějakých sprosťárnách ano.
„Prostě tě taky přihlásím na fejzbuk a tam vystavíme tvoji stránku s knihami. Lidé si to budou sdílet, a tak se o tobě dozvědí.“
„A nebude na mně někdo chtít nějaké hambaté fotky?“ Ujišťuji se raději.
„Neboj, nikdo po tobě nic takového určitě chtít nebude.“ Trvá na svém dcera.
A tak souhlasím. A kdyby na mě náhodou nějaký úchylák něco vyžadoval, okamžitě to nahlásím na místní policejní stanici. Pokud to tedy nebude nějaká reprezentativní dívka…tu bych asi zastřelit nenechal.
Dcera vyplňuje v počítači nějakou tabulku. Jméno a příjmení je v pohodě, s tím se tajit nehodlám. Stejně jednou budu slavný, takže asi jméno neutajím.
Den, rok a měsíc narození mě uvede do dilematu. Jak známo, každý je tak starý, na kolik se cítí. Nevím, jestli udávat věk po ránu, když mám vstát do zaměstnání, nebo věk, když jedu na motocyklu a okolní dívky mě obdivují. Je to celkem velké rozpětí. Něco mezi stem a dvaceti roky. Nakonec to vezmu matematicky. Rozdíl mezi stem a dvaceti je osmdesát…střed je tedy čtyřicet… to by šlo. Klidně je možné, že se cítím na čtyřicet, protože to už bylo dávno a jak jsem se tenkrát cítil si již nepamatuji. Bohužel, než dojdu k tomuto svému pravdivému věku, dcera zbrkle vyplní ty nesmysly, co mám v občanském průkazu. Jako by mohla nějaká úřednice vědět, kolik mi opravdu je.
Požadavek mailové adresy mě trochu znepokojí. Co když mi tam budou úchyláci posílat sprosté obrázky? Do mého mailu vpašují nějaký virus, možná i pohlavní… Bohužel bez vyplněné kolonky to dál nejde.
Žádost o nahrání fotografie mě roztrpčí. Nechci se nikde vystavovat, navíc nepotřebuji, aby můj lukrativní vzhled strhával pozornost od mé literární činnosti. Naštěstí formulář na fotce netrvá.
Ještě musíme provést pár šílených ověřovacích údajů přes mail a zadávat hesla, která bych si měl prý pamatovat. Je to blamáž. Člověk si koupí předražený stroj – počítač – a nakonec aby si všechno pamatoval sám.
Hotovo.
Rozbíhá se má osobní stránka.
Hrůza. Okamžitě se mi na ní objevuje nějaký nesmysl. Nějaký cizí chlap tam trénuje koně…nebo co. Navíc mi to začne vnucovat úplně cizí lidi, co prý budou určitě moji přátelé.
„Kde je koš?“ Křičím na dceru.
„Na co koš?“ Nechápe.
„Lezou mi tam cizí lidi…chci je vyhodit.“
„Ti se nevyhazují, prostě zaškrtni, jestli je chceš jako přátele, nebo ne.“
Přestávám panikařit a kontroluji ksichtíky.
„No fuj, to je ošklivá bába“, lekám se „kde je složka pro nepřátele?“
„Nepřátelé tam nejsou.“ Udiví mě odpověď.
Vypínám počítač a nechávám si vše projít hlavou.
To se to úchylákům úchyluje, když děcka buď musí dělat, jako že tam ti prevíti nejsou, nebo si je dokonce přijmout do přátel.
Jdu do kuchyně a dávám si pořádnou porci guláše. S deseti knedlíky. S plným žaludkem jsem klidnější a tolerantnější.
Zapínám počítač s předsevzetím, že se nenechám vyděsit sebeošklivějším potenciálním přítelem.
Otevírám svůj fejzbuk a nic. Bílá stránka.
„Co to je?“ Ukazuji poruchu dceři.
„Co tam píšou?“ Vyzvídá.
Beru si brýle a nevěřím vlastním očím.
„Ti hajzlové mě zablokovali pro nějakou nezákonnou činnost!“
„Blbost.“ Nevěří mi dcera.
Sedá si k počítači a po chvíli na mě nevěřícně kouká.
„Co jsi s tím dělal?“
„Nic“, bráním se „jenom když mi to zavirovala obličejem ta ježibaba, tak jsem to vypnul.“
Nechápu. Že by ty fejzbuky věděly o všem, co jsem za svůj život dělal? Je pravda, že občas na motocyklu překročím rychlost…v mládí jsem tak, jako každý, trochu holdoval alkoholu…a do kostela nikdy nechodím…
„Přijdou mě zatknout?“ Uhodím na dceru. „Jestli ano, tak si uvědom, že jsi to způsobila ty…já jsem to do toho počítače nenacvakal!“
Neposlouchá mě a něco kutí v počítači. Možná je dohodnutá se svojí matkou, mojí doteď neškodnou manželkou, a píše tam další udání na mě. Asi abych dostal doživotí a úplně se mě zbavily.
„Tak se to občas stává.“ Říká. „Občas někoho zablokují, aby si ho prověřili. Musíš počkat, co ti napíší.“
Skvělé. Nestačí policie, berňák a má žena…ještě mě budou lustrovat nějací programátoři v Americe.
Večer si jdu lehnou do obýváku na gauč.
„Co je?“ Nechápe má žena. „Ty nejdeš spát do ložnice?“
„Ne.“ Rezolutně odpovím. „Přece si nezkazím fejzbukové členství jenom kvůli tomu, že si někdo něco špatně vyloží. Dokud mě neodblokují, spíme odděleně.“
Žena odchází s hloupými řečmi, že kdyby měli z fejzbuku odstranit všechny zablokované chlapy, není tam ani jeden Čech.
Trvá to asi dva dny, než mi konečně dorazí výsledky lustrace. Během těchto dvou dnů si poctivě myji nohy, uši, čistím zuby, zvedám prkénko na záchodě, jím vidličkou a nožem a nemluvím sprostě. Myslím, že jsem nejvzornější příslušník budoucí fejzbukové komunity.
Při otevírání mailu jsem trochu nervózní, ovšem vědom si své bezúhonnosti v době lustrování přehnanými obavami netrpím.
„Do pr…!“
Ti kreténi z USA zhodnotili, že jsem patrně terorista či masový vrah a mezi sebe mě nepustí.
Volám dceři, co s tím, ale rady se nedočkám. To, že bych si založil vlastní fejzbuk a ty šmejdy na oplátku na něj zase nepustil já, prý nejde.
Procházím internet a zjišťuji, že nás, potenciálních teroristů je více. A také nikdo z nich vlastně neví, co provedl.
Už mi nejde o to, být v nějaké komunitě, ale o to, porazit ty imperialistické zmetky. To by bylo, abych to nedokázal. Mám průpravu z mládí stráveném v komunistickém režimu a k boji s třídním nepřítelem jsem byl veden půl života.
V zaměstnání, z jiného – nenakaženého – počítače zakládám svůj nový profil. Jméno a příjmení nechávám. Kdyby se to náhodou povedlo, budu ho ještě potřebovat. Jasně, kdybych se přihlásil ne v češtině, ale v američtině, bude vše snazší. Ale vítězství pod jiným jménem by mě netěšilo. Věk také ponechávám. Nevím to jistě, ale myslím, že v ten samý den, co jsem se narodil já, se narodil i někdo jiný. Jasně že ne tak skvělý, ale to podle datumu ti šmejdíci nemohou poznat.
A nyní přichází lest. Mail. Vytvářím nový, samozřejmě v američtině. Zpočátku mám trochu problém. Překladač na internetu američtinu nenabízí. To mě rozesměje. Tak oni by chtěli omezovat druhé, a přitom nemají ani vlastní řeč… Mazaně volím nějaký světový jazyk. Ruštinu ne, to by prokoukli, tou mluví každý špion. Volím angličtinu.
Zadávám mail do formuláře. Fotografii vybírám tak, aby z ní bylo jasné, že moderní technologie ovládám a nemá cenu se mnou soupeřit. Jsem na ní s fotoaparátem na krku. DIGITÁLNÍM!
Když vše uzavřu, musím absolvovat potvrzování přes moji mailovou schránku. Samozřejmě vše klapne. Teď, když si myslí, že jsem Američan neexistují problémy.
Vypínám počítač a jdu spát. Do ložnice. V ponožkách a namyji si nic.
Jsem Američan a mohu si dělat co chci. Žena naštěstí již spí. Není imperialistická fejzbukácká rozvědka, ale česká manželka. Přečůrat USA jde, české manželky ne. Při sebemenším podezření útočí.
Když přijdu druhý den z práce, nervózně běžím k počítači. Pouštím fejzbuk a…zapomněl jsem heslo! V panice zkouším nacvakat cokoliv, na co si vzpomenu. Nic. Tak ti imperialisti nejsou tak hloupí, jak jsem si myslel. Nejdřív vám to píše, že heslo je moc krátké a nesmí se vložit. A tak vymyslíte dlouhé…bohužel to si zas nejde pamatovat. Nekonečný bludný kruh.
Naštěstí funguje má americká kamufláž. Posílají mi na moji mailovou adresu kód, díky kterému si mohu zvolit jiné heslo.
Tentokrát již takovou chybu znovu neudělám. Volím si heslo nové, lehce zapamatovatelné: ZASRANEJ FEJZBUK.