Matylda je Vendéeský baset. To už asi vědí všichni, kdo ode mě něco četli. Ale mimo to, že je Vendéeský baset, je to i vesnický pes. Sice mládí strávila částečně ve městě, ale v podstatě je to tvor na vyhánění lovné zvěře z lesů a křovin. To bylo alespoň její původní poslání. Letitým šlechtěním si toto plemeno začalo uvědomovat, že honit se za něčím, co dohonit nejde, a i kdyby šlo, stejně to sežere někdo jiný, nemá cenu. Hlídání v povaze také nemá. Asi si geneticky pamatuje, že vše, co tenkrát z hvozdů vyhnala, jí sežral člověk. Hlídat majetek někoho, kdo ji okrádal je nesmysl. A samozřejmě i dávat pozor na jeho nemovitosti.

Vzhledem k tomu, že ode mě a mé ženy dostává stravu, nekouše nás. Vlastně vyloženě neútočí ani na jiné lidi. Občas se stane, že někoho lehce ochutná zezadu do lýtka, ale to se nedá kvalifikovat jako útok. Když budete mít na talíři grilované kuře, já se do něj zakousnu, ale potom se rozmyslím a odkousnu se, aniž bych něco pozřel, také mě nemůžete obvinit, že jsem vám něco sežral. Můžete mít samozřejmě blbé kecy, ale trestně stíhatelný čin to není.

Určitě to také není pes, který s radostí přeskakuje nesmyslné překážky a pobíhá po lávkách, které se běžně v přírodě nevyskytují.

Máme i jiného psa, Meybinu. Ta, když vidí míček, chová se, jako by objevila poslední verzi počítačové hry, která se musí nutně dohrát až do konce. Kdyby to byla opravdu počítačová hra, pochopím to. Je spousta lidí, co se tím živí. Není to hra, je to jen blbý míček. Nošením toho samého míčku stále dokola až do zblbnutí, se nikdo neuživí. Přes všemožné překážky běhá, jak se jí řekne a rozhodně nepřemýšlí, uplatní-li někde tuto znalost.

To Matylda je proti ní učiněný myslitel. Neříkám, že nedokáže donést míček. Samozřejmě, že dokáže. Když má náladu a chuť na nějaký mls, míček doběhne a donese tak do půli cesty mezi vás a tam kde míček dopadl. Není to chyba. To jen po cestě začne přemýšlet…když budu mít v hubě tenisák, jak do ní vezmu piškotu? Co je důležitější…oslizlý míček nebo sladký pamlsek? Není debil. V předstihu vyplivává kulatou blbost bez chuti a dělá si místo pro sladkost.

Meybina donese míček až k vám. Podle některých rádoby chovatelů je to v pořádku. Dokonce by prý správně vycvičený pes měl pustit hračku až na povel. S tím ovšem nemohu souhlasit. Ve smečce, kdy budou zkombinováni takto „správně“ vycvičení psi s „nesprávně“ vycvičenými ti „správní“ chcípnou první hlady. Tedy alespoň v přírodě. Jestliže si budou vážit více klacíků a kamínků na hraní a čekat, až jim někdo řekne, že to mají vyndat z huby a začít žrát, do týdne bude po nich.

Podle mého byl vendéeský baset promyšleným letitým zušlechťováním dohotoven k jedinému úkolu…aby mu to slušelo.

Vědom si této skvělé vlastnosti našeho psa, rozhodl jsem se neschovávat takový skvost na vesnickém dvorku, ale vzít ho někam, kde ho bude moci obdivovat co největší množství lidí. Po bedlivém průzkumu jsem náš okres vynechal. Jak jsem zjistil, největší kumulace občanů je v blízkém městě. To by bylo v pohodě, bohužel ti lidé se shromažďují v místním supermarketu, když nastanou slevové akce. Tam by Matyldu nepustili, a i kdyby tam mohla, ušlapou ji rozjaření důchodci, mající před očima o korunu lacinější jogurt. Na internetu jsem zjistil, že nejosídlenějším místem naší republiky je Praha. Když jsem se podíval na mapu, nešlo přehlédnout, že oproti naší vesnici je Praha o poznání větší. O to složitější bude zvážit, kam umístit Matyldu, aby ji nikdo z Pražanů nepřehlédl. Nakonec mi s výběrem lokality pomohla má žena. Jela s Meybinou na rehabilitaci. Do Prahy. Meybina měla operaci nohy a od té doby jezdí na předražená cvičení. Mě bolí celé tělo, ale toho si má žena nevšímá. Tedy alespoň finančně…aby zhodnotila, že též potřebuji rehabilitovat. Ideální by byly masáže. Nějaké s mladými krásnými slečnami…aby mé manželstvím zhuntované tělo vidělo, jak mají vypadat neopotřebované údy a vzalo si z nich příklad.

Do Prahy jedeme o dva dny později. Žena a Meybina jdou rehabilitovat a luxovat společný účet, já s Matyldou vyrážím na procházku. I když jsme ve velkoměstě, je kupodivu před námi louka. Normální plocha s normální trávou. Stejnou, jako u nás na zahradě. Jsem trochu zklamaný. Prý zlatá stověžatá Praha. Pěkný h…. Tak nakonec ti nafrnění Pražáci skupují vesnické traviny a osazují si s nimi svá sídliště. A nároční také asi zrovna nebudou. U nás na vesnici, když je někde takováto travnatá plochu, nikdo si toho nevšímá. Tedy pokud zrovna nepotřebuje trávu pro králíky. Tady…
Louka je plná. Pražští obyvatelé se po ní povalují, radostně poskakují a co hlavně, všude pobíhají jejich psí mazlíčci. Všichni evidentně v euforii z naší vesnické traviny.

Vcházím mezi ně, Matyldu na vodítku. Matylda není žádný obr, ale většina zdejších čoklíků je ještě o poznání menší. Navíc dost z nich vypadá jak přefouknuté balónky na pidinožičkách a kdyby je při laškování náhodou Matylda lehce skousla, mohli by prasknout. Neujdeme ani pár metrů a již je u nás něčí pes. Je větší než Matylda a navíc černý. Matylda nemá ráda větší černé psi. Nemůžu za to. Nepodporoval jsem u ní rasistické sklony. Pouštěl jsem ji na videu filmy, v nichž byly všechny rasy a odstíny psů. Před spaním četl knihy, v nichž hlavní hrdinou byl velký černý pes…třeba Pes Baskervilský. Málo platné. Stejně nemá ráda černé psy, větší než ona.

Cizí čoklík se přiblíží k Matyldě a začne ji očuchávat. Asi tak dvě vteřiny. Jelikož vím přesně co nastane, držím vodítko pevně. A dělám dobře. Matylda vycení zbytek zubů co má a vztekle vyjede po tom obtěžujícím hajzlíkovi. Ten to nečekal a s kňučením běží ke své majitelce. Srab. Je vidět, že pohodlný život ve velkoměstě ho totálně zdegeneroval. Toho by u nás na vesnici přeprala každá podvyživená veverka.

„Vy svého psa nesocializujete!“ Vykřikne hystericky majitelka černého posery.

Kráva zaostalá. To si tedy jen myslím, nahlas ji co nejkultivovaněji odpovídám.

„Milá dámo, doba socialismu je dávno pryč, já svého psa poctivě kapitalizuji. A jestli s tím okamžitě nezačnete i vy, až s ním jednou opustíte tu vaši Prahu, zadáví vám ho první datel, na kterého v přírodě narazíte.“

Na louce se rozhostí absolutní ticho. Všichni na chvíli jakoby ztuhnou, ale poté se od nás v panice vzdalují. Jdu a podle chování lidí okolo to vypadá, jako bych na vodítku neměl psa, ale šavlozubého tygra. Pomalu přecházíme přes můstek, vedoucí na další louku. Tam se ještě Matyldina pověst smrtícího tvora nedostala. Před námi je nějaká paní a na vodítku má něco mezi psem a krtkem. Právě to dělá svoji potřebu. Tu větší. Již chápu, proč má ženská tvorečka na vodítku. Když je vše dokonáno, je bez brýlí těžké rozeznat, co je pes a co ho… Paní zatáhne za vodítko, a to co se nepohne sebere do sáčku a odnáší do odpadkového koše. Ten je tu jen jeden na začátku té první louky. Již chápu, co jsem to cítil, když jsem vystoupil z auta. Původně jsem si myslel, že je to specifická vůně Prahy…ale vlastně ano, později, když jsem procházel ulicemi a míjel odpadkové koše to lze zařadit jako místní specifikum.

Jsme s Matyldou na druhé straně louky a ona, asi povzbuzená tím, co viděla, započne s tou samou činností. Jako na potvoru k nám ale přibíhá cizí pes. Tak toho bych s největší radostí lehce prokousl já. Když mi Matyldu vyruší a ta to nedokončí, vzpomene si na nedodělanou činnost tak okolo druhé noční hodiny a bude mě budit. A já s ní budu asi tak hodinu bloudit po zahradě, místo abych klidně spal.

„Nechcete si zavolat toho psa?!“ Volám na majitele toho otravného prevíta.
„Nebojte se, on je socializovaný, nic neudělá.“ Z dálky chlápek odpoví a vůbec se ani náznakem nesnaží tu svoji bestii odvolat.

Já ti dám socializovaný…mumlám si pro sebe. Chytnu otravu za obojek a držím ho dál od Matyldy. Dělám, že se s ním mazlím a že je to můj nejoblíbenější pes na světě. Když je Matylda hotová, radostně ho drbu na zádech, a přitom ho nechávám lehnout si na zem. Nějakou nešťastnou náhodou tam, kde byla před chvílí Matylda. Ještě s ním chvíli laškuji, aby se párkrát vesele převalil a když už na něm není místo, kde ho podrbat, aniž bych potom musel navštívit protichemickou jednotku, končím. Vytahuji piškotu a běžím co nejdál od majitele znehodnoceného čoklíka. Matylda běží vedle mě a zamořený pes za námi. To chlápka vyděsí a snaží se svého miláčka přivolat. Ten však nehodlá poslechnout. A tak se páníček rozbíhá a svého mazlíka odchytává. To, že vzít ho do náruče byla opravdu hrubá chyba bohužel zjišťuje příliš pozdě. Stát se toto u nás na vesnici, musel by takovýto páreček – člověk a pes – jít domů až někdy po půlnoci a pokud možno co nejdále od obytných budov. Tady stačí, když se bude držet co nejblíže odpadkových košů.

Poučen od manželky snažím se to, co nerozválel cizí nevychovanec, také sebrat do igelitového pytlíku. Ovšem tahat se s tím přes dvě louky k jedinému koši mi připadá nelogické. Jsem tu, abych propagoval svého psa, a ne abych stěhoval fekálie přes půl Prahy. Zase ale nechat to tu mi také nepřipadá správné. Jak je vidět Pražáci si vesnické trávy váží a je tu oproti jejich ulicím naprosto čisto. Nakonec mě napadne geniální řešení. Využiji toho, že louka je na kopci. Do sáčku s exkrementem vložím kámen, celé to roztočím a obratně vymrštím do zástavby pod kopcem. O jedno h…. navíc – to se tady ani nepozná.

Když obejdeme obě louky, dorazíme k části zbudované speciálně pro psy. Cvičiště s překážkami. Okolo posedávají pejskaři se svými zlenivělými potvůrkami. Na atrakcích není ani jeden. Ono se ale ani nelze moc divit. Netvrdím, že pražští architekti jsou úplný idioti…to samozřejmě ne. Ale to, že umí vyprojektovat metro, dálniční obchvat nebo koš na exkrementy bohužel nestačí na to, aby vymysleli funkční probíhačku pro psy. Samozřejmě, existují pravidla s nákresy, jak má každá atrakce vypadat, ale to velkoměstští géniové přeci nebudou číst. Anebo je tu druhá možnost. Celou běhací dráhu vymýšlel někdo, kdo psy nenávidí a účelem bylo, aby z ní na konci vypadl úplně rozlámaný chcíplý pes.

Tady se, myslím, Matylda může předvést v plné kráse. Strach o ní nemám. Když bude mít před očima pamlsek, je schopná přeběhnout hořící most či klidně i chodit po vodě. Jak známe z historie, nemožné to není.

První atrakce je taková nějaká lavička, na kterou se vybíhá po šikmých plochách. Tady jsou to spíše dvě skluzavky. Strmé a absolutně hlaďoučké. Vytahuji piškotu a dávám ji Matyldě kousek od čumáku. Zorničky se jí rozšiřují, celé tělo se jí našponuje. Je jí jedno co se děje kolem, následuje pamlsek. Přebíhá atrakci a já jí po zásluze odměňuji. Další na řadě je houpačka. Opět zkonstruovaná nějakým psovrahem. Strmá a dokonale vyhlazená. Na té by možná dostal smyk i slimák po dešti. Ne tak Matylda. Vybíhá na vrchol houpačky a když se smrtící nástroj překlopí, ani si toho nevšimne. Spíše se bojím, aby si diváci okolo nevšimli, že je něco podivně. Když má totiž Matylda seběhnout dolů, zapomínám se ohnout a jdu s piškotkou stále ve stejné výšce. A zdá se mi, že i Matylda nesbíhá, ale kopíruje pohyb mé ruky s očima přibitýma k žrádlu. To by vysvětlovalo, proč doma dokáže zmizet jídlo i z míst, které jsou docela vysoko. Jediné, co vynechávám, je ocelový proskakovací kruh. Ten by mohl narušit elektromagnetické pole které možná Matylda kolem sebe má, když se vznáší, a ona by v něm mohla ztroskotat a někde se přelomit. Jinak v pohodě zvládáme všechny záludnosti, zhotovené spíše pro australského klokana křížené s chobotnicí. To, aby měl přísavné plochy na tlapách.

Když pyšně odcházím vidím, jak se zoufalí, do teď sedící pejskaři, snaží po atrakcích tahat svoje miláčky. Doteď ti jejich nebožáci nemohli ani sledovat sportovní pořad v televizi, aniž by to neskončilo absolutním vyčerpáním jejich organismu, a najednou takový šok…No nic, musí se, jak se říká – vytřídit zrno od plev.

Ještě, než přijde moje žena s Meybinou, mi zbývá trocha času. Myslím, že nyní je ta správná doba na procházku ulicemi. Když už jsme v tom velkoměstě, měla by Matylda poznat životní úroveň místních domácích mazlíčků. Bohužel cesta ulicí pokračuje pomalu. V Matyldě se patrně projevily lovecké pudy a musí vše očichávat. U nás na vesnici je to jednoduché. Při procházce občas narazíme na místo, kde prošel cizí pes, a tam se na chvíli zastavíme. V Praze je to tragédie. Neexistuje tu snad centimetr čtverečný plochy, kterou by si nějaký čoklík neoznačil. Na obejití jednoho bloku bychom touto rychlostí potřebovali tak rok. Vytahuji piškotu, abych Matyldu motivoval k zrychlení kroku. Funguje to. Bohužel jen asi deset metrů. Začíná se totiž stmívat. Matylda již hůře vidí…ale i kdyby viděla sebelíp, když má v mozku piškotu stejně nevnímá nic okolo sebe. Poskakuje s očima přibitýma na moji ruku. Až k prvnímu sloupu veřejného osvětlení. Ozve se rána a Matylda s kňučením odskakuje. Napasovala to do něj přímo čumákem.

Dávám jí sladkost jako cenu útěchy…doufám že si to nevysvětlí tak, že kvůli žrádlu bude narážet hlavou do věcí okolo sebe… Když se uklidní a já se podívám před sebe, přestávám být klidný já. Do konce ulice je asi milion překážek. Odpadkové koše, značky, lampy, reklamní tabule…to nemůže chudák Matylda přežít. Snažím se jít co nejblíže budov, ale to také nefunguje. Před každými dveřmi je nějaký schůdek. O ty zakopává a vztekle kňourá. To vydráždilo všechny psi v okolních zahradách a dvorcích. Nad Prahou se začíná rozléhat vytí, jako by si právě přilétal rozzuřený drak na hrad pro princeznu. No…to je blbé přirovnání. Kdyby na místní hrad opravdu přilétla hladová saň, odlétne ještě hladovější, protože by se z toho, co tam objeví, určitě pozvracela.

Snažím se s pamlskem v ruce procházet po chodnících co nejdále od všech překážek. Ale když hlídám trasu Matyldy, nestíhám sledovat trasu svojí. Narážím do popelnice a ta se s obrovským rachotem kácí na zem. Kašlu na chodník a prchám s Matyldou prostředkem ulice co nejrychleji k autu. Tam se ukrývám a sleduji, jak se postupně vchod za vchodem rozsvěcí světla ve vchodech domů. Po chvíli dokonce projíždí okolo policejní vůz s hlídači pořádku vykloněnými z okének. V ruce mají svítilny a pátrají po okolí po někom, koho by mohli zastřelit a poté si odškrtnout na služebně splněný úkol. Matyldě jsem na sedačku nasypal všechny zbylé piškoty z kapes, takže ta spokojeně leží a žere. Tu neobjeví. Sám se raději přikrčím a dělám, jako že něco hledám v přihrádce přístrojové desky.

Naštěstí se objevuje moje žena s Meybinou. Sedá si do auta a trochu udiveně se ptá:
„Co se to tu děje? Proč jsou tu ty manévry?“
A ukazuje na policisty v protější ulici, kteří právě vyslýchají hlouček lidí.
„To víš, Pražáci. Jen se setmí, vyrazí do ulic prodávat drogy a cinkat klíči. Prostě pakáž bordelářská.“

Zpočátku to vypadá, jako by se mnou má žena nesouhlasila, ale když uvidí, jak jeden z policistů střílí do vzduchu a zkouší překřičet stále se zvětšující dav a vytí všech psů z okolí, zbledne a zašeptá:
„Jeď rychle pryč, Pražáci jsou fakt magoři. Zlatá vesnice!“